A co jsme se dozvěděli z přebalu, který ještě voněl tiskárnou?

„Asi u nás nebude člověka, který by si letos, v jubilejním Roce české hudby, nepřipomínal hudebního skladatele Bedřicha Smetanu (1824-1884). Už děti ve škole se o něm učí, že položil základy české národní hudby. Složil Prodanou nevěstu, Mou vlast a Louisinu polku a potom chudák ohluchl a umřel, je to smutný příběh. Otázku, jestli je pravda to, co si o velikánech povídáme, si musí každá generace položit vždycky znovu. A jakkoli se kdysi o Bedřichu Smetanovi hodně psávalo, poslední větší knihy o něm od Václava Holzknechta, Zdeňka Mahlera a dalších – vyšly už před desetiletími. Jak o hudebním skladateli psát? Versínu se to dělá dvěma způsoby. Vědecké monografie popisují fakta shromážděná sběrem archivního materiálu: čím víc faktů, tím preciznější portrét, má se za to. Beletristé na to jdou jinak a z faktů si berou jenom kostru, kterou vyplňují vyprávěním: to hlavní spočívá v interpretaci, předpokládá se. Pavel Kosatík v této knize zkouší jít ještě jinou cestou. Studiem pramenů došel k závěru, že faktů je k dispozici možná dost, že jsme je ale, právě s ohledem na potřeby té naší doby, dostatečně nepromysleli. Autor nesouhlasí už s tou hlavní, nejčastěji předkládanou tezí o Smetanovi jako toliko zakladateli české hudby. Vidí v něm představitele hudby evropské. Myslí si, že světová hudba u nás nezačala vznikat až s Antonínem Dvořákem, ale už s Bedřichem Smetanou. „Jen“ se to za něho ještě neumělo do toho světa dostat, a pak s tou teorií o jeho toliko české hudbě se na to možná dost nemyslelo. Nikdy není pozdě věci začít napravovat a vhodná chvíle pro to může být právě teď. Je škoda, pokud svět zná ze Smetany jen Prodanou nevěstu, Vltavu a smyčcový kvartet Z mého života. Do světa zrovna tak patří Dalibor, Hubička a Dveře od ovy, celá Mou vlast, cyklus „svědských“ symfonických básní a také množství brilantních skladeb psaných pro klavír. Mějme Bedřicha Smetanu více rádi. Pusťme si ho z povědomí do vědomí. A pak do světa.“

Přejeme příjemné čtení!